Někdy je to klima a prostředí. Jindy noční život. A co třeba rodinné potřeby? Sentiment? Návrat do rodného města? Nebo spoluhráči či šance na titul?

Motivace je různá. Jeden faktor však bývá společný…

Peníze…

Existuje celé řada důvodů, proč si volní hráči NBA vybírají svá působiště. A třebaže by si to liga přála, až na kolektivní hráčskou smlouvu nemůže s jejich rozhodnutím nic dělat.

U peněz je to však jiné. De facto pevné platové stropy způsobily, že majitelé musí zvažovat, kolik své hvězdě nabídnou. Máte vyhlídnutou hvězdu? Tak si ji prostě koupíte a nabídnete více, než co si ostatní můžou dovolit. Jenže pak už Vám nezbyde nic jiného než přizvat hráče z D-League, které doplníte o několik veteránů. A nebo zvolíte cestu jako Michail Prochorov, majitel Brooklyn Nets, a za každý utracený dolar dáte v podstatě ještě jeden další na dani z luxusu.

Právě peníze jsou v podstatě jediným nástrojem, jakým se liga snaží udržet konkurenční rovnováhu.

A jaký vliv na to mají daně?

Spojené státy americké se skládají z 50 států, federálního území s hlavním městem a sídlem vlády a Kongresu v District of Columbia. Navzdory tomu, že jsou USA vedle vysoce výkonné ekonomiky proslulé i nízkými daněmi, daňový systém je velmi složitý. Míra zdanění je v různých státech USA odlišná a zdanění je dále závislé na výši hrubého příjmu. Nejnižší sazba je 15 %, nejvyšší 39,6 %.

Když volný agent Trevor Ariza přistoupil na nabídku, kdy mu Houston Rockets nabídl 32 milionů dolarů v průběhu 4 let, nachlup stejnou jako mu nabízeli Kouzelníci z Washingtonu. Navzdory stejným nabídkám, Ariza na svém bankovním účtu nakonec nalezne úplně jinou částku. Kombinace neexistující státní daně v Texasu a vysokých lokálních daní (nemluvě o dražším nákladům na bydlení) způsobí, že během působení v Houstonu Arizovi na účet po finálním zdanění připluje o 3 miliony dolarů více!

Ještě markantnější situace je u Carmela Anthonyho. Když dělal výběrové řízení na svůj nadcházející tým, daňoví analytici počítali každý dolar, který by přibyl do federální, státní či městské kasy.

A jejich zjištění?

Stejných 99 milionů dolarů na čtyři roky, které Anthonymu nabídl Houston, Miami a Chicago by se lišily o 1,4 milionu dolarů.

Carmelo však nakonec zvolil New York. Ten mu nabídl astronomicky vysokou nabídku. Nezapomínejme však, že v New Yorku je také nejvyšší státní i městská daňová sazba.

Carmelo kývl na nabídku 129 milionů dolarů. To je o 33 milionů dolarů více, než mu nabídli ostatní. Jenže jaká je reálná částka, která přistane u Anthonyho?

66,7 milionů dolarů čistého!

A co to znamená? I přes astronomicky přeplaceného atleta dá Carmelo z každých dvou vydělaných dolarů téměř jeden celý do federální, státní či městské kasy.

Připomeňme si i situaci před čtyřmi lety. Když LeBron James a Chris Bosh zvažovali nabídku připojit se k Dwyanovi Wadeovi, ani oni nežili v daňovém vakuu. Mediální pozornost byla upřena na jejich ochotu podepsat menší než maximální kontrakt, ale byli to převážně daňoví experti, kteří sledovali, kolik skutečně Bosh a James vydělají, když opustí daňové závazky v Kanadě a Ohiu.

Porovnáme-li místa a jejich týmy jako jsou Milwaukee, Minnesota a Portland, kde je nejvyšší mezní sazba daně z příjmů 7,65 %, 9,85 % a 9,9 % například se Sacramentem, které se jako hlavní město Kalifornie nebojí říci o maximální daňovou sazbu 13,3 %, dostaneme úplně odlišná finální čísla.

Milion sem, milion tam. Jenže když mluvíme o konečných čistých číslech, dostáváme se až k částkám výše honorářů, které můžou Spurs, Mavericks, Heat a Memphis bez státních daní nabídnout levnějším volným hráčům.

Navzdory tomu, jako moc liga chce nastolit rovnováhu, daňové aspekty v tom hrají větší než velkou roli. A NBA se tím evidentně zatím nijak netrápí.

Aktuální přístup je poměrně odlišný od dob, kdy na sebe NBA vzala finanční nevýhody lokalizace NBA klubu v Torontu. Nejen daňové sazby, ale i směnný kurz totiž způsoboval, že hráči Raptors brali výrazně méně než jejich protějšky v USA. Krátce poté, co se v roce 2001 Grizzlies přestěhovali z Vancouveru do Memphisu, vyskytly se v Torontu pochyby o dlouhodobé udržitelnosti. NBA proto poskytla pomoc a dodávala hráčům „stipendia“ až ve výši dvou milionů dolarů.

Nastavení platového stropu platného pro sezónu 2014-2015 (63 milionů dolarů) daňové úrovně (76.8 milionů dolarů) a minimálního platu (56,7 milionů dolarů) proběhlo opět jako každoročně ještě před začátkem léta. Faktoru státní daně se liga údajně nehodlá věnovat ani v budoucnu.

Co se může zdát jako jednoduchý matematický příklad, je rok od roku složitější a složitější. Obzvlášť, když do toho vstupují ještě další faktory, jako je například kvalita životní úrovně, majetkové daně, daně z obratu, ceny nemovitostí a celkové náklady na živobytí.

NBA se již dlouho ohání tím, že daň z luxusu a platové stropy byly vytvořeny právě kvůli zajištění konkurenceschopnosti i méně bohatých týmů. Na reflexi státních daní zatím nedošlo.

Já osobně si myslím, že se situace změní, až Lakers a Knicks klesnou na úplné dno. Jakmile se budou delší dobu potácet bez šancí na playoff, budou na ligu tlačit, že jejich nejvyšší daňové sazby ovlivňují jejich šanci na konkurenceschopnost. Na druhou stranu, budou mít tyto super-atraktivní destinace zapotřebí stát se ještě více žádoucími než doposud?