„Navždy budeš náš jediný kapitán. Jsi ten největší Knicks v historii!“ Tyhle komentáře se od středy opakují na sociálních sítích neustále dokola, protože ve věku 80 let zemřel Willis Reed. Podle amerických médií měl v poslední době legendární pivot a hlavní strůjce nejzářivějšího období New Yorku Knicks v dějinách potíže se srdcem.

Do NBA přišel v roce 1964 a rovnou zamířil do Města, které nikdy nespí. Zůstal mu věrný celou svou kariéru, ať už jako hráč do roku 1974 (předčasně ukončil kariéru vinou zranění) nebo poté jako trenér v letech 1977 až 1978. V nejlepší lize světa odehrál 650 zápasů s průměrem 18,7 bodu a 12,9 doskoku. Sedmkrát se představil v Utkání hvězd. Reed stál v čele Knicks v těch nejpamátnějších a pro obyvatele a příznivce Velkého jablka nejkrásnějších momentech. Proto si to celé pojďme nyní společně připomenout.

Zrodila se hvězda jménem New York Knicks

Zde je sestava, která vyhrála pro město dodnes jediné dva tituly: Na křídlech byli Bill Bradley a nadprůměrný střelec Dick Barnett, dále „Mr. Cool“, dirigent módní scény a elitní ligový rozehrávač Walt Frazier, hlavní pracant týmu Dave DeBusschere, no a celá hra stála především na kapitánovi a lídrovi pod košem Willisu Reedovi. Byla to právě tahle parta, která v poměrně rozhárané době sjednotila New York. V Madison Square Garden se začali potkávat lidé ze všech společenských vrstev a čtvrtí, od boháčů z Manhattanu až po chudé z Bronxu. Sem jste chodili zapomenout na všechny starosti

Po ukončení kariéry Billa Russella a 13 sezónách v nichž se Celtics jedenáctkrát radovali, byl trůn v NBA konečně volný a nejvíce mu šel naproti právě celek z New Yorku. Sezóna v roce 1970 byla jejich! Bilance v základní části (60 výher a 22 porážek) patřila k nejlepší v celé lize. Památná vítězná šňůra 18 zápasů završena zvratem proti Cincinnati se tehdy dostala na vrchol historických tabulek. V play off je čekalo nečekaně obtížné první kolo, s Baltimore Bullets musel rozhodnout o postupujícím až sedmý zápas série. Milwaukee Bucks v čele s mladým Lewem Alcindorem (Kareem Abdul-Jabbar) naopak vyřadili překvapivě snadno 4-1.

Ve finále se střetli s Lakers. Zápasy byly jako na houpačce a před pátým utkáním byl stav série 2-2. V něm si Reed natrhl sval v pravé noze, ale i bez něj Knicks zlikvidovali šestnáctibodové manko a zvítězili. L.A. následně hned vrátilo úder, když Knicks nedokázali odpovědět na Chamberlainových 45 bodů a 17 doskoků. Před rozhodujícím sedmým zápasem však Reed rozpumpoval Madison Square Garden, s ovázanou nohou a pod silným vlivem medikamentů vykulhal jako poslední ze šatny a udal tón duelu. Knicks vyhráli 113:99 a poprvé se tak mohli radovat z titulu.



Willis Reed k předchozím trofejím pro nejužitečnějšího hráče základní části a All-Star přidal i tu třetí, za nejlepšího muže finálové série. To se povedlo pouze Michaelu Jordanovi (1996 a 1998) a Shaquille O'Nealovi (2000).

Rok nato se Knicks znovu dostali do finále, jenomže i s posilami Jerrym Lukasem a Earlem Monroem přezdívaným „Black Magic“ schytali od Milwaukee debakl 4-0. Sezóna 1972/73 už byla jiná písnička, dnes ale také víme, že to zároveň byla píseň labutí, a to jak pro tuhle generaci, tak pro celý New York. Ovšem cesta přes dva giganty byla fenomenální. Ve východním finále vedli nad Celtics 3-1 na zápasy, jenže Boston srovnal a vrátil sérii tam, kde v sedmém zápase play off nikdy neprohrál - domů do Boston Garden. Nikdy ale neříkej nikdy, Knicks si nakonec vezli postupovou výhru 94:78.

V souboji o trofej Larryho O’Briena vyzvali po roční odmlce Los Angeles Lakers. Tentokrát ale zlato-fialoví vyhráli pouze jedno utkání. Ač poměr 4-1 vypadá děsivě a jednoznačně, tak všechny zápasy skončily jednociferným rozdílem. Reed byl opět vyhlášen MVP finále, ale úspěch byl hlavně ukázkou týmové spolupráce, ostatně statistiky hráčů hovoří za vše. Bradley 18,6 bodu, Frazier 16,6 bodu, Monroe 16 bodu a DeBusschere 15,6 bodu.

Tím skončila jedna velká éra. Dnes se tomuto týmu neřekne jinak než „Old Knicks“. U stropu Madison Square Garden visí celkem osm dresů. Šest z nich patří téhle partě (Walt Frazier, Dick Barnett, Willis Reed, Earl Monroe, Bill Bradley a Dave DeBusschere), svůj banner má i legendární trenér Red Holzman, který stál u toho všeho.

Knicks se se od té doby podívali do finále pouze dvakrát (1994 a 1999). Dá se říci, že od triumfu v roce 1973 už nikdy nebyli dominantní. Naopak v posledních letech se pyšní spíše nálepkou odepsanců, smolařů a ukázkou beznadějného týmu. Nicméně od roku 2020, kdy tým přebral na pozici hlavního kouče Tom Thibodeau se možná začíná blýskat na lepší časy.

V současné chvíli New York drží příčku zajišťující přímý postup do play off a kdy jindy zlomit prokletí než letos, 50 let od legendárního triumfů a v roce, kdy Newyorčanům odešla jejich největší ikona. Povede se jim to? Není moc fanoušků, kteří by jim to nepřáli. Nezbývá než se nechat překvapit.